podzimní hory skoro na Slovensku
Polsko, Beskydy tam za Jablůnkovem.
aneb zas určitě nikdo nenapíše o Podzimních horách. Letošní třídenní turistika pro starší a pokročilé na začátku října nás zavedla na pomezí Slovenska, Polska a Moravy, nějaké Beskydy to jsou, ale nevím které, je to tam, co je Jablůnkov, na nejvýchodnějším bodě republiky a ještě dál do Polska. Vlastně naopak. Z Polska. Složitá doprava vlaky přes Čadcu, Serafínov, Slezký Zwardoň na cílovou Wengierskou Górku. Tam jsme se přilepili k červené turistické značce a sledovali ji dva dny až na naši Moravu. Jenže cestou. Od 900 m n.m. začal sníh, a to tak že souvisle a vlhce. Občas do toho zamrholilo, ale slunce taky bojovalo o nadvládu. Navečer jsme narazili na hospodu, vlastně schronisko a dali tam pivo limo. No a pak začalo pršet a začalo přemlouvání, abych se šel zeptat a tak, však už tušíte, místo měli na posteli a pár taky na chodbě na zemi, a tak jsme řekli ANO a zůstali. Nejmladší a nejstarší hned začali družbu s místními turisty, zeptejte se, co to všechno pili, já tam u toho nebyl. Ráno jsme našli to místo, kde bychom byli spali nebýt srabi, ale nestálo za moc, musím připustit. Sníh neslezl a tak jsme ťapali dál. Na večer jsme podle mapy našli optimum pro stavbu stanů - terén tu teda maj mimořádně nerovný jak svažitostí, tak hrbolatostí a byl div, že to na tom našem místě opravdu šlo. Asi jsme za celé dva dny neviděli nic podobně vhodného. Tam jsme pak hledali i vodu a Eda našel skvělý zdroj. Noc byla teplá a pršlavá, ale ráno na vaření a balení to bylo OK. Poslední den putování jsme se rozdělili. Na ty, co tam musí a na ty, co chtěj stihnout vlak. Já teda musel. Nejvýchodnější bod a trojmezí byly ještě posíleny přítomností tradičních keší, a tak slabší polovina (to jako že 10 z 21 účastníků :-) přidala do kroku a ten geografický zázrak stihla dokonce i s pivem a vlak neujel. Ria snad napíše, co ta druhá půlka. Cesta domů LeoExpresem ubíhala a my se radovali, že ještě na to máme na těžko a na podzim.
Když se řekne podzimní hory, tak se mi vždycky vybaví ty před 30 (!) lety - Tríbeč, Inovec. Neskutečně barevné lesy v podzimním slunci. Koukám ale do Dědkovy statistiky - takových bylo ve skutečnosti jen málo. Takže to, co jsme prožili letos, odpovídá víceméně průměru. Jen možná sněhu bylo letos víc než obvykle - v nejvyšším bodě (Barania Góra - 1220 m n.m.) asi tak 20 cm. Takže popořádku. Noční rychlík na lůžku do Čadci, kam jsme dorazili někdy před pátou, chvíli počkali na vlak do Polska, pak ještě jeden přestup a jsme v cíli. Vlastně na startu - Wegierska Gorka. Mlhavo, mrholivo, ale chvílemi je vidět na okolní kopce - jsou opravdu bílé, jak hlásily rosničky. Celé dopoledne stoupáme, takže zima vlastně ani moc není. Kolem poledne se na chvíli ukázalo i sluníčko. Sníh se začal objevovat kolem nadmořské výšky 900 m. Víc se držel na borůvčí, ale ke konci byl i na pěšince. Kromě sněhu znepříjemňovaly postup po hřebenové cestě i velké louže, které se musely obcházet občas i dost hlubokým sněhem. No ale na horách je vždycky krásně! To jsem si musela opakovat při sestupu z Baraní Gory ke schronisku Przyslup. Podle mapy tak 2 km, ale mně to připadalo nekonečné. Kamenité koryto potoka prudce spadající dolů, ke konci začalo i drobně mrholit. Opravdu paráda! Ve schronisku ale bylo teplo, pivo, káva, zákusky, polévka. Ale v podvědomí hrůza, že za chvíli se zvedneme a vyrazíme znovu ven hledat loučku na nocleh, která odtud měla být tak hodinu pochodu, a nebylo pochyby, že dnes se budou stany stavět na sněhu. A venku se z mrholení stal regulární déšť... A pak někdo dostal ten zbabělý spásný nápad, přeptat se na místo uvnitř... Ráno jsme pokračovali v sestupu, ale nebyl už tak příšerný. Zase na chviličku vylezlo sluníčko. Oběd u stánku s neskutečně pomalým dědou, trošku jsme vychladli. O kilometr dál pak velká hospoda, kde bylo určitě teplo. Škoda. Nejvíc se mi líbil hřeben Kyčery s pěkným skaliskem. To už jsme se začali pídit po vodě, ale bez úspěchu. Tu jsme našli až v sedle Groníček, kde jsme na krásné louce rozbili tábor. Pod námi probleskovala světýlka Jablunkova, na druhé straně zářil Třinec. V noci několikrát pršelo, ale ráno už jen poprchávalo a byla mlha. Už večer jsme se rozdělili na dvě skupiny - první vyrážela brzo na Trojmezí a pak na autobus, druhá zvolila pohodlnější, kratší a možná i hezčí cestu přímo do Bystřice, kde jsme se pak setkali na nádraží u Leo Expresu. Hezké to bylo.
letos na Slovensku začínaly před svítáním přestupem v Čadci, pak již pokračovaly v Polsku a na Moravě. Předpověď počasí v době kupování lůžek vypadala hrozivě, postupně se zlepšovala na slušnou, odjelo nás asi dvacet, a když jsme ráno vycházeli z Węgirskiej Górki, bylo krásně. Pak se to trochu pokazilo, odpoledne jsme asi čtvrt metrem sněhu a mlhou (ve výšce kolem 1200 m n.m.) došli do schroniska pod Baraniou Górou, a když se rozpršelo, zůstali jsme tam na postelích do rána. Druhý den už bylo slušně, přes den jsme mohli posedávat při svačinkách, spali jsme klasicky ve stanech na sedle Groníček a pršelo jen v noci. V pondělí šli kačeři na nejvýchodnější českou keš u rezervace Bukovec a do Hrčavy, většina výpravy pod vedením Ríši S. postupovala v klidu hezkou cestou po hřebeni až k vlaku do Bystřice, kde stihli i hospodu a cukrárnu. Dědku, děkuju za pěkné hory! Nakonec jsme vůbec nezmokli!