autor: Dědek

Slovenské hory po 38. netradičně bez stanů, pod střechou. Hlavně proto, že jsem chtěl do Ráje a nedá se tam dost dobře stanovat neb je to národní park. To ovšem rozpoutalo lavinu zájmu (to už nemáte opravdu doma stany?!) a místo cca dvanácti se přihlásilo 30 a ještě jsem musel odmítat další. Pravda je ale, že nakonec ani počasí nebylo úplně docela na stanování - chlad a deštík. Kudy jsme chodili? Tlup bylo více, ale tak nějak všichni prošli Prielom Hornádu, Klaštoriskovú dolinu, někdo i feratu Kysel, ale asi všichni Malý Kysel, Suchú Belú a někteří také Piecky. A říkali si, jak se to asi chodí za normálního stavu vody :-) Bydleli jsme v penzionu Anton u Hrabušic, dřevěnice, strava slabší (u mne asi zvítězil borůvkový koláč s fialovými dýňovými semínky :-), ale pohoda. Večer tak půl na půl osazenstvo spalo a nebo zpívalo s Petrem. Cestou domu jsme v Popradě ještě někteří zašli do kina, artový film Hviezdy napoludnie jsem nepochopil. P.S. ty stany ještě nevyhazujte, za rok to bude zase puťák! Díky Dědek

autor: Eva Vrbová

Slovenský ráj - kdy jsem tam byla naposledy? Jednou asi před 50ti lety jako studentka, pak před 6ti lety se třemi spolužáky, jako vzpomínku na tehdejší turistický oddíl. Vždy nás přivítalo hezké počasí a bylo plno příjemných zážitků. Je to poprvé, kdy Dědek nepořádal podzimní přechod hor pod stanem, ale v hotýlku, v postýlce. Mohu říci, že jsem byla ráda. Obdivuji jeho organizační schopnosti a že se do takové velké akce skoro pro 30 kamarádů pustil. Děkuji. Takže i letos nám přálo počasí a Kláštorisko, Biela Suchá, večer zábava a zpívánky - tak jak to má být. Škoda, že jsem onemocněla a z prohlídky Levoče a z cesty domů 7hodin jsem se pramálo těšila. Eva Vrbová

autor: Tomáš

Abych se přiznal, tak na tuto podzimní akci jsme se vlastně nikdy nepřihlásili, to nebylo nic pro nás. Ale Renata zavelela „Jede se!“ a tak jsme se přihlásili a nebylo cesty zpátky. Renata byla celkem v klidu, ale já jsem ve snách viděl, jak ji hystericky přilepenou na nějakém vysokém žebříku, visící nad propastí vlídným slovem uklidňuji a následně snáším dolů…prostě horor. Skutečnost však byla až neuvěřitelná a já s obdivem koukal, jak zdolává bez zaváhání jednu překážku za druhou…tedy moc jsem nekoukal, protože jsem měl co dělat sám se sebou. Musím ale uznat, že to byl nádherný prodloužený víkend. Neriskli jsme pouze některými silnými jedinci zdolanou feratu, ale jinak jsme prošli Kláštorskou dolinu, Malý Kysel a Suchou Belou….prostě paráda! Protože v pondělí pršelo, tak jsme z cesty kolem Hornádu u Majerského potoka hodili kličku na nádraží do Letanovic a odjeli vlakem do Spišské Nové Vsi, najedli se tam a přejeli autobusem do Levoče, kde jsme navštívili Basiliku svatého Jakuba, cukrárnu, kavárnu a restauraci a odjeli do Popradu. Tam jsme ještě stihli krátkou večerní prohlídku města a šupky dupky na vlak. Díky za moc hezký prodloužený víkend! Tomáš

autor: Ria

Podzimní hory tentokrát Dědek situoval do Slovenského Ráje. A protože se nejednalo o přechod „na těžko“, přihlásilo se o hodně více lidí než obvykle. Penzion Anton byl nedaleko Rájských dolin, pokojíky byly příjemné a paní se, coby kuchařka, také snažila. I když její „borůvkový koláč“ byl vlastně dýňový koláč obarvený na modro (velké zklamání!). Ale Slovenský Ráj nezklamal. Pamatuji si, jak jsem ho prolézala s tátou ve svých 16 letech, pak v 19 už samy se sestrou a kamarády, a naposledy před 13 lety s přáteli z práce. A i když se samozřejmě změnil, romantika, voda i žebříky tu zůstávají. Už to samozřejmě nejde tak lehce jako před mnoha lety, na dřevěných žebřících jsem se dost vybála, zvláště, když byly takové „vzdušné“ a nebylo se čeho chytit, ale nakonec jsem vše překonala (i když někde došlo i na lezení po čtyřech!). Víkend se opravdu podařil - první dva dny bylo krásně a vlastně ani nevadilo, že ten poslední pršelo. Zvládli jsme kus prielomu Hornádu, Kláštorní dolinu (káva a polévka na Kláštorisku), Malý Kysel, další den Suchou Belou a na Kláštorisku návštěvu zbořenin kláštora i s výkladem a další den v dešti dolinu Piecky. A večer se hrálo, vyprávělo a družilo. Při zpáteční cestě, kdy jsme v Popradu čekali do noci na náš rychlík do Prahy, jsme ještě navštívili artový film - Hvězdy v poledne. Jak už bývá u artových filmů pravidlem, moc jsme ho nepochopili, ale v kině bylo teplo a sedadla pohodlná ... Byly to krásné „Podzimní hory“. Ria

autor: Lenka V.

Tentokrát jsme se do slovenských hor s Dědkem vydali trochu netradičně - nalehko do penzionu. Ten byl umístěn šikovně nedaleko vstupu do několika atraktivních soutěsek Slovenského Ráje, společnou křižovatkou tras a místem setkávání je Kláštorisko. Protože nás bylo docela dost, utvořili jsme skupinky, které se vydaly do různých soutěsek, pak jsme se potkávali na Kláštorisku nebo jinde a sdělovali si dojmy a doporučení k dalším výletům. Soutěsky jsou krásné, žebříky a lávky jsme opatrně zvládali a mnozí absolvovali i ferratu s jištěním. Jen nevím, proč se jmenuje Suchá Belá takto, celou dobu jsme šli potokem. Tedy kromě doby, kdy jsme byli na žebříku. Moc se mi líbil Malý Kysel, který jsme procházeli po dešti, kdy se tam zrovna strefilo odpolední slunce. Malebná divočina. Večer se povídalo a trochu zpívalo. Vzhledem k ranní jinovatce a větru a občasnému dešti bylo příjemné být v teple . Poslední den jsme šli Prielom Hornádu, nejdříve horem po kopcích, pak přimo kolem řeky a po stupátkách nad řekou. Zase krásný zážitek. A ještě jsme odpoledne dojeli autobusem do Levoče (památka Unesco), prošli město a aby toho nebylo málo, vystoupali k poutnímu kostelu na Mariánské hoře. No bylo toho dost. Tak jsme si dali ještě bryndzové taštičky a pak už na vlak a domů. Ve Slovenském Ráji jsem byla poprvé, tak za tu příležitost a krásné zážitky, Dědku, děkuji. Lenka V