původní text na stránce

Vyjeli jsme v pátek odpoledne a na noc dojeli do Pezinoku a tam se za 10EUR ubytovali. Ráno jsme se s velikým štěstím dostali do mikrobusu co jel nahoru na Babu (asi 12 lidí zůstalo na zastávkách neodbaveno - další bus jede po obědě - v 17:20) Pak už jsme v plném slunci vyrazili po hřebenu v barevném prosluněném bukovém lese. První den bylo možno fakultativně navštívit Vysokou, krásný kopec i když hoooodně zalidněný a většina toho využila. Večer na loučce u vyschlého pramene nad obcí Sološnica byl luxusní a výhled do kraje, později pak na hvězdnou oblohu taky. Teplo umožnilo spát v otevřeném stanu. Nádherné počasí pokračovalo i další den a my taky pokračovali. Krásnou krajinou, kačeři lovili, ostaní si libovali a místy (z kopce) bědovali že je bolí kolena, kyčle, záda, jak už to v našem věku bývá, vyvalovali jsme se na slunných loukách a potili se do strmých svahů. Večer nás vyprudily dvě nechůtné pseudo ochránkyně přírody z nevalné loučky u lesa a tak jsme spali aspoň na rovném na břehu nádrže Buková. No a pondělí, to bylo po ránu na větrnou horu se zříceninou hradu Ostrý kamen a pak po vápencovém bralu dál směrem k vlaku. Nááádhera převeliká. Rozdělili jsme se na žlutou trasu (milovníci opulentních obědů), červenou co stíhá první lokálku a červenou kačeří co ji nestíhá. Ještě chvíle napětí, zda druhá lokálka (zpožděná) dorazí včas na přestup a pak už hurá směr Praha.

Velká paráda v Malých Karpatech text z Fora, Dědek

Podle statistiky na webu to byl 32. ročník Podzimních slovenských hor, jak je dělám každoročně touhle dobou, a kam v posledních letech jezdí pravidelně okolo 20 kamarádů, především géčkařů. Velmi mne to těší a taky dost udivuje, když uvážím, že to je na těžko (stan, spacák teplejší, jídlo na 3 dny – letos zcela bez hostince) a že už taky nejsme nejmladší. Pravda, zkracuji etapy v poslední dekádě, a i těch 15 km denně nám bylo až dost, ale i tak jste hrdinové. Začali jsme v pátek ve vlaku, pak v Pezinku v ubytovně (a přilehlých restauracích), ale ráno v sobotu už malým busem na sedlo Baba a pak po svých. Dopravce byl zaskočen naším počtem a mnoho místních houbařů musel nechat na zastávce, prostě jsme se nevešli. My naštěstí ano. Počasí bylo naprosto výběrové, asi taky proto bylo v hoře o dost víc lidí, než býváme zvyklí, možná ale Bratislavčania začali víc chodit a nemají to sem daleko. Barvy podzimu nás vedly krásnou kopcovitou krajinou, jediným nedostatkem byla pitná voda, když se ukázalo, že polovina studánek vyznačených v mapě je (už léta) suchá. Navečer nás ale dobří lidé na kraji obce nechali si natočit, a tak jsme vařili pěkně na výhledech u lesa ty svoje šlichty a čaje a koukali na ještě se rýsující Pálavu na obzoru u zapadajícího slunce a vycházející hvězdy později při uléhání do spacáků. Počasí se nehoršilo ani další dny, jen snad chvílemi fouklo. Krása veliká. V neděli večer nás snad poprvé co pamatuji vyprudily dvě stařeny – ochranářky z místa u lesa, že jim plašíme zvířátka v nedaleké rezervaci. Přesunuli jsme se pak k jezeru a celý večer je pomlouvali. Já jsem v rozrušení zvrhl kolínka z vařiče. Pondělní pouť začala stoupáním na Ostrý Kameň se zříceninou královského hradu, a pak po vápencovém brale do bukových porostů s mnoha výhledy na naši cestu z předchozích dnů. Lehká nervozita „aby nám to neujelo“ a nezměrná touha po hostinci vedla k tomu, že jsme se o polednách rozdělili na trasu žlutou (stihli prý skvělý oběd) a trasu červenou (na ty zbyl jen Corgoň v nádražní putyce), ale to nevadilo, zas jsme se šťastně sešli 3 minuty před odjezdem expresu ve stanici Kúty a pak společně uháněli na Prahu. Děkuji vám účastníkům za příjemnou společnost.