Rio, díky!
(a kam nás vezmeš příště?)
Krušné hory zasněžené, mrazivé, jiskřivé a zářící, s batohy jsme od jáchymovské
radnice vycházeli křepce, abychom - tedy alespoň někteří z nás - postupně zjišťovali,
že s nákladem na zádech to není ten správný požitek, dokonce ani v hlubokém prašanu
ne. Zvlášť když se člověk snaží vyhrabat z díry, která se pod ním stále více zvětšuje.
Hned za městem jsme si zkusili jednu malebnou slepou uličku a pak měkoučkým sněhem
(kolem bývalého pracovního tábora) a také trochu po tvrdé silnici, přes Švýcárnu
nahoru na Plešivec. Z rozhledny západ slunce a Petr Václ kroužící se svými věrnými
kol dokola. Sjezd do Abertram, chata Milka ověšená dvoumetrovými rampouchy. Útulné,
přátelské prostředí, jako stvořené pro géčkovou oslavu.
Ráno 19 pod nulou, slunce a krásná stopa. Zima nám nikomu nebyla. Rozhledna na
Blatenském vrchu, kde jsme museli společně vyvinout značné úsilí, abychom ze zamrzlých
okének mohli pohlédnou na okolní kopce, a opět jeden sjezd, zprvu hlubokým čistým
prašanem. Po dvou hodinkách poklidné jízdy Potůčky, původně Breitenbach - hezky
položená vesnice se dvěma kostely, zimou ztuhlými Vietnamci naléhavě hovořícími
německy a spoustou barevných osušek ve stáncích. Poněkud absurdní koláž v knížákovském
stylu. Sasíci sem chodí na knedlíky a tváří se náramně spokojeně. Ale nakonec
i my jsme byli spokojeni se svými horkými malinami a pěknou čtvrtkou kachny. Obsluha
vlídná, Češi se tu prý vyskytují nejvýše ve dvojicích tak jednou za týden… Odpoledne
krušnohorská magistrála končící nad sjezdovkou v Perninku. A tak tedy plužení
v prašanu mezi vleky. Závěr sobotního lyžování poklidný: opět jeden západ slunce,
tentokrát spíše růžový než zlatý.
Slavnostní večer uvedla radostná píseň k jubileu, zazpívaná s nefalšovaným optimismem.
Ale opravdu se podařilo Riu rozveselit, dokonce trochu rozesmát a nakonec i roztančit.
Na nedělní snídani přišla s písní na rtech a s perlovým náhrdelníkem na krku.
Venku tentokrát sněžilo, ale batohy už byly o něco lehčí, my daleko klidnější
a jelo se nám krásně. Už jsme měli jasno: život začíná po padesátce! Člověk se
- konečně - uvolní, udělá si na sebe čas, a přitom vypadá stále tak mladě jako
Marcela s Riou.
Hanka Vinšová