Rio, díky!
(a kam nás vezmeš příště?)
Krušné hory zasněžené, mrazivé, jiskřivé a zářící, s batohy jsme od jáchymovské radnice vycházeli křepce, abychom - tedy alespoň někteří z nás - postupně zjišťovali, že s nákladem na zádech to není ten správný požitek, dokonce ani v hlubokém prašanu ne. Zvlášť když se člověk snaží vyhrabat z díry, která se pod ním stále více zvětšuje. Hned za městem jsme si zkusili jednu malebnou slepou uličku a pak měkoučkým sněhem (kolem bývalého pracovního tábora) a také trochu po tvrdé silnici, přes Švýcárnu nahoru na Plešivec. Z rozhledny západ slunce a Petr Václ kroužící se svými věrnými kol dokola. Sjezd do Abertram, chata Milka ověšená dvoumetrovými rampouchy. Útulné, přátelské prostředí, jako stvořené pro géčkovou oslavu.
Ráno 19 pod nulou, slunce a krásná stopa. Zima nám nikomu nebyla. Rozhledna na Blatenském vrchu, kde jsme museli společně vyvinout značné úsilí, abychom ze zamrzlých okének mohli pohlédnou na okolní kopce, a opět jeden sjezd, zprvu hlubokým čistým prašanem. Po dvou hodinkách poklidné jízdy Potůčky, původně Breitenbach - hezky položená vesnice se dvěma kostely, zimou ztuhlými Vietnamci naléhavě hovořícími německy a spoustou barevných osušek ve stáncích. Poněkud absurdní koláž v knížákovském stylu. Sasíci sem chodí na knedlíky a tváří se náramně spokojeně. Ale nakonec i my jsme byli spokojeni se svými horkými malinami a pěknou čtvrtkou kachny. Obsluha vlídná, Češi se tu prý vyskytují nejvýše ve dvojicích tak jednou za týden… Odpoledne krušnohorská magistrála končící nad sjezdovkou v Perninku. A tak tedy plužení v prašanu mezi vleky. Závěr sobotního lyžování poklidný: opět jeden západ slunce, tentokrát spíše růžový než zlatý.
Slavnostní večer uvedla radostná píseň k jubileu, zazpívaná s nefalšovaným optimismem. Ale opravdu se podařilo Riu rozveselit, dokonce trochu rozesmát a nakonec i roztančit. Na nedělní snídani přišla s písní na rtech a s perlovým náhrdelníkem na krku. Venku tentokrát sněžilo, ale batohy už byly o něco lehčí, my daleko klidnější a jelo se nám krásně. Už jsme měli jasno: život začíná po padesátce! Člověk se - konečně - uvolní, udělá si na sebe čas, a přitom vypadá stále tak mladě jako Marcela s Riou.
Hanka Vinšová