Zimní Javorníky 2006

z Fora 2/06:
Sněhu mraky, stromy jakoby natřené na bílo, zimní pohádka jak má být. Cestou na Třeštík stopa dobře viditelná, neboť proti nám se hnali vesměs dolů s kopce závodníci, a tak jsme uskakovali ze stopy – pořád děkovali a zdravili (inu družný moravský lid), ke konci už to trochu otravovalo. Na Třeštíku v hospůdce polévka a opět vzhůru, tentokrát do neprobádané divočiny. Kluci se střídali v prošlapávání a začalo dost hustě sněžit. Tempo se zpomalilo a tak i já stačila. Cesta byla zapadaná, značky taky, stopy tady nevedly. Pouze jeden borec jel proti nám, ale jeho stopy mizely pod náporem nového sněhu. Není proto divu, že záhy nikdo nevěděl, kde jsme. Chlapci vytáhli busoly – digitální nějak zamrzaly, ale klasika odhalila, že jsme na jiném hřebenu než máme být. Začínalo se stmívat. Zpět po svých stopách. Vyndat čelovky! Azimutem dolů lesem! Spočítat se! Dobrý, je nás 24! Poslední jede Petr V., nikoho nesmí zanechat za sebou! Záchrana o přežití začíná! Světýlka ve stráni blikají, padají a zase vstávají. Kdo tu nemá manžela či manželku, vytvoří dvojice a ty se musí hlídat! Výkřiky: „ Iveto, tady jsem! Kde jsi, Edo? Marcelo, počkej!“ se ozývají lesním průsmykem. Dole hluboko pod námi se objevila světla auta. Je tam silnice!!! Úžasné, busola nezklamala – našli jsme se! Po neuvěřitelném plahočení ve sněhu (na doporučení nějakého jedince jsem si zula lyže – já idiot!) jsem se doplácala na silnici, kde již čekali promrzlí kamarádi. Odtud pak po silnici 7 km na chatu „Na Kasárni“. Dorazili jsme přímo k francouzským bramborám a teplu pokojíků. Večer se většina účastníků ke zpívání nedostavila, a tak oba Petrové hráli především nám, co jsme s nimi byli na pokojích a vnímali písničky ležmo v postelích.

V neděli bylo slunce a místy mrazivý vítr, ale zato už jsme měli krásné výhledy. Protože jsem se vrátili včas, protáhla se odpolední káva do večírku se zpíváním, hraním, povídáním i tanečkem.
V pondělí ráno jsme všichni navlékli takové vrstvy proti mrazu, že se mnozí z nás při minus dvaceti zpotili již při prvním výstupu. Ale počasí nám přálo, sluncem ozářené kopce jsme měli po obou stranách nádherného hřebenu, vítr foukal do zad, sníh byl fajnový a bezpečný, užívali jsme si i mírné sjezdy, po obědě i sjezdovku, tu však jen někteří.

Asi ještě nikdy jsem tak rád neviděl světla přijíždějícího auta, jako když jsme sestupovali do sedla, kde jsme tušili silnici, jež nás měla zavést do cíle. Ta světla znamenala, že ta silnice tam opravdu je, čemuž v té chvíli věřili jen optimisté. Ta silnice znamenala, že do cíle - k večeři a noclehu - zbývá už jen osm kilometrů a hlavně bez bloudění. Situace by asi nebyla tak dramatická, kdyby už předtím nepadla tma a kdyby už předtím - ještě za světla - jsme jen těžko nehledali cestu. Hodně času a sil jsme ztratili pod vrchem Oselná. Možná byste řekli, že jen osel se může sápat na vrchol, když jej obchází značená cesta. Jenže zkuste ji najít, když značky čtvrt metru nad sněhem jsou často zaváté a stopu čtvrt metru pod sněhem už vůbec nelze rozeznat. Určitě by nám pomohlo, kdybychom potkali aspoň zlomek z oněch tří set účastníků závodu, kterým jsme se vyhýbali celé dopoledne. (Mimochodem vůbec se nerozčilovali, že jim překážíme, naopak často i dobré slovo s námi ztratili – asi proto, že nehonili sekundy, ale vyrazili do hor a do lesa jen tak pro radost.) Nakonec nám pomohl aspoň jeden osamělý běžkař, který také značku nenašel, a tak se s námi potkal na onom oslím kopci. Protože šel od „našich“ Kasáren, postupovalo se nám dobře po jeho stopě, než jsme ji ztratili. Znovu jsme ji objevili až po nepříjemně dlouhých okamžicích klasického kufrování a dopracovali se tak k sestupu do sedla, zmiňovanému na začátku. Spíš než sestupovali jsme se řítili potmě lesem, padali, vstávali, brodili se. No hlavně, že tam ta silnice byla – pak už si člověk našel čas se zastavit a ohlédnout – ono to vypadalo moc pěkně, jak tam po stráni je rozeseta spousta chaoticky kmitajících bludiček. A vůbec bylo v těch horách moc pěkně,