Hraniční kámen IV - východ , 25.-27. května 2007 mapka

Žofka, Ježek, Jitka D., Ria, HelaF+Bazil, Hana a Ivan, Lenka a Petr V., Miluška a Luboš, Láďa Ent, Ran, Dědek
Rozjeli jsme to v devíti lidech a svižně. Nechal jsem je vypít pivo v Čelakovicích (čekání na Láďu) a pak krátká koupel v pískovně u Sadské. Jinak ani pišingr.
Praha Černý most
Zeleneč
Čelakovice
Nymburk
POděbrady
ústí Cidliny
Ráno pršelo, tak jsme se chvílemi schovávali, pak se práskli trochu u Labe (Václovi mrzli zatím na rozcestí), u Kladrub se to začalo trhat. U oběda vyšlo slunce.
 Týnec/Labem
Lázně Bohdaneč (oběd)
Kunět. hora
Kunětice (zmrzlina)
Sezenice
V Borohrádku jsme navštívili Václovic zámek (sváča) a pak do zvlněné krajiny, konec rovin. A zase do pláštěnek. Nakonec jsme rádi přijali pozvání na nocleh u Dáši D. v Skrovnici. Večer v suchu a teple ...
 Holice
Borohrádek
V.Skuhrovice
Ráno jsme objeli Ústí podle Láďova návodu a dali se do kopečků a na hřebínek. Trochu tlačili, trochu jeli. Ale bylo to tam krásné, výhled na protější Lázek připomněl Zlatou dovolenou před 2 lety.
Ústí / Orlicí
Houžovce
Luková
Kámen jsme moc nenašli. Tak jsme se vyfotili na "hraničních" kládách a jeli se najíst do Lanškrouna. Pak zvolna na vlak.
Lubník
Lanškroun
Semanín
Česká Třebová


Hraniční kámen – východ. Tak jsme to zmákli! Poslední díl z cyklistického seriálu Hraniční kámen je za námi. Byla to trochu ošizená ale i tak nejdelší trasa. Ošizená, protože vedla jen na moravskou zemskou hranici a ne až na státní se Slovenskem, jak by se asi slušelo. Nejdelší asi proto, že je republika šišatá a bylo to přes 200 km k tomu kamenu a celkem i s cestou k vlaku 250. No to je za víkend „na těžko“ docela slušná porce. Tak že jména borců z GC kteří se zúčastnili: Ježek, Ria, Jitka D., Žofka, Hela F., Vinšovi, Václovi, Ran, Bazil no a já Dědek. Pak ještě neGéčkaři Pojerovi a Láďa Ent. Sláva jim. V pátek jsme měli za úkol ukousnout co největší díl krajíce a vytvořit tak základ úspěchu. Povedlo se. Před půl pátou jsme opustili Černý most a do večera do dotlačili po Labské cyklostezce až za Poděbrady k ústí Cidliny. V sobotu to začalo deštivě a dost. Schovávali jsme se v zastávce autobusu, ale déšť ne a ne přestat, tak jsme nakonec do toho vyjeli. Dobře to dopadlo, pak už nám ta voda ani moc nevadila a v poledne už zas bylo hezky. V odpoledních hodinách jsme dorazili do Borohrádku, kde má rodinné sídlo Václovic rodina, vypili kafe a snědli zákusek. Pokračovali jsme do prvních kopečků a zas už oblékali pláštěnky. „Náhodou“ zrovna tam nedaleko má chalupu Dáša Dvořáčková, naše kamarádka a tak jsme u ní rádi zůstali na noc. Vykrmila si nás na další cestu a ráno bylo slunečno. A tak jsme odvážně opustili asfalt a roviny a za Ustím nad Orlicí vysápli na horský hřeben a po něm se hrkali k hranicím s Moravou. Asi tak v 13 hodin jsme usoudili, že pořádnej hraniční kámen tam nenajdeme (ač popsán na internetu) a udělali společné foto u hraničních klád. Pak už jsme jen zajeli do Lanškrouna na nevalný oběd, do dobré cukrárny a cikcakovali do České Třebové na vlak. Poslední kofoly a piva na romském předměstí v bufáči s honosným názvem Belveder, zpožděný rychlík Emil Zátopek a už jsme zase doma. Hraniční kameny končí, zopakujeme si je zase až v důchodu jako tří a více denní variantu. Ale teď, od příštího roku nás čeká cyklo „Hodinový vandr“ aneb okolo Prahy „Clockwise“ a to jaro 2008 první čtvrť od 12 do 3 zas tak v té kilometráži 150 – 200km za víkend. Zájemci už se jistě těší se mnou. Dědek