Za Prahou začalo lejt jako z konve a už ten den nepřestalo. Ani pod tímhle přístřeškem to ale (Vláďovi) nevadilo a spali jsme jak v bavlnce. Bylo to na 40. km

Tohle byla obávaná kopcovitá část cesty na Sedlčansku na Prčice. Nebylo to tak zlé, počasí na chvíli nádherné a krásná krajina kolkolem.

Stále se to vlnilo až k Táboru, už jsme měli za sebou i první technické problémy, ale počasí se drží a jedem všichni dál.

V Sezimáči se vrátilo to správné chlapské počasí, obloha se zakabonila a jen střecha nad hlavou nás zachránila před kapitulací. Pršelo až do pozdního dopoledne v neděli.

I když fronta pomalu odcházela, vody bylo pořád dost. Ale do cíle v Peršláku už bylo blízko a tak se nedalo vzdát to a jelo se dál.

Společné foto u nejsevernějšího hraničního kamene Rakouska.

Pak ještě známou Jihočeskou krajinou mezi rybníky, šílenou necestou po lesnících okolo Rožmberka a pak z Třeboně dobrodružná cesta s Českými drahami do Prahy.