Sdružení tohoto jména vzniklo koncem září 1977 během Stezky, na její 17. trase, kde byl Gymnasion. Několik lidí si během putování začalo společně a vícehlasně zpívat, což vyvrcholilo na zpáteční cestě ve vlaku. Tam se taky domluvilo pražské pokračování. U těchto počátků byli - kromě mě, který jsem pro první zkoušky poskytl útočiště u nás doma, - zejména Honza Pergl zvaný Honzafous (povoláním tuším elektroinženýr), jakožto hudebně asi nejvyspělejší člověk z nás, jeho tehdejší milá a pozdější manželka Jitka Mazůrková (kantorka), její starší sestra Eva (pracující v jedné pézetce), dále medik Honza Hugo, takto starší bratr dnes dosti proslulého varhaníka, dirigenta a regenschoriho (od studentského kostela Nejsv. Salvátora) Roberta Huga, zubařka Mira Golecká a medička Hanka Kubištová, později provdaná Pajerková. Snad jsem na nikoho nezapomněl.
Tito lidé mě svým osobním kouzlem a hudebním zanícením natolik strhli a okouzlili, že jsem pak večer po zkouškách míval potíže s usínáním.
Hned na prvním setkání jsem přišel s nápadem, abychom se pojmenovali G-moll klub, evidentně jako parafráze názvu G-klub. A stejně jako G-klub, i G-moll klub byl plodem tehdejší podvědomé snahy lidí vybudovat si kolem sebe mikrokomunitu, která by byla nezávislá na tehdejší normalizační společnosti oficiální a kde by se člověk mohl svobodně vyjadřovat a realizovat. Proto jsme se taky nikdy doopravdy nestali úředně uznaným sborečkem majícím "zřizovatele". Snad jen jednou jsme se trochu prostituovali na nějaké soutěži S kyticí v ruce (nebo tak nějak) v ÚKDŽ, dostali jsme diplom, "ještě ho mám doma schovanej".
Od počátku jsme se snažili zpívat vícehlas a buď přebírat věci hotové nebo si je upravovat. V repertoáru byl v podstatě folk - tj. spirituály ve stylu SpQ, tradicionály, lidové písně, později i vážnější duchovní hudba. Mně velice bavilo textování, přetextovával jsem i cizojazyčné skladby.
Mnoho lidí postupně odcházelo a přicházelo. Brzy po Novém roce 1978 přišli Vašek Démon Koukl, vedle něhož jsem pak v basové sekci postával a zpíval řadu let, a jeho pozdější manželka Naďa. Myslím, že ještě téhož roku se objevil hudebně velmi výrazný a přínosný člověk Petr Václ (zpěvák, kytarista, klavírista), jeho mladší sestra Hanka (nyní Basíková), dále altistky Nora Klausnerová (nyní Macková) a Blanka Častová (nyní Jeřábková). Ještě později, někdy v letech1983-4, přišli dva tenoristi, Pavel Rybáček, hudebně velmi nadaný člověk, který byl jakousi naší spojkou do mnohem vyspělejšího (byť mladšího) souboru Vaganti, kde současně působil, a Jirka Ekrt. Přišla i Jana Běhounková a Jirka Endy Podobský. Abychom ty tři Jirky rozlišili, Endy byl tuším Jiří Evangelista, Ekrt byl Jiří Nepomuk a já Jiří Křtitel (podle podobného rozlišení u jména Jan). G-mollem prošla řada ještě dalších lidí, ale jejich působení bylo spíše krátké. Jeden čas s námi hrál, a to na kontrabas, další Jirka, jehož jméno mi už vypadlo.
Kromě akcí Gymnasionu jsme zpívali na spoustě míst. Velký úspěch jsme sklidili na gymnasionských Velikonocích tuším r. 1981 poblíž Dolních Jílovic u Vyššího Brodu, kde jsme měli noční koncert při svíčkách v jedné opuštěné kapličce. Tam jsme si dokonce troufli na tři části z Palestrinovy mše Iesu Nostra Redemptio. Mnohaletou tradicí se stalo naše předvánoční zpívání a koledování na Kampě pod obloukem Karlova mostu, většinou na Zlatou neděli (pro křesťany: na třetí neděli adventní). Na to jsme málem doplatili, protože se o nás začala zajímat StB, které to vadilo. Dokonce jsem byl kvůli tomu jednou u výslechu (tuším na podzim r. 1986) v kachlíkárně v Bartolomějské. Vzpomínám také na kouzelný trapas, kdy jsme se omylem vnutili na nějakou soutěž vážných sborů probíhající v pražském sídle Hlaholu, kde nás pak se shovívavým úsměvem hodnotila porota v čele se známým dirigentem Košlerem. Největším naším úspěchem bylo, že jsme se probojovali do pražského finále Porty - už si nevzpomínám, kdy to přesně bylo, ale zdá se mi, že snad koncem zimy r. 1983 nebo 1984. Někdy v téže době došlo k tomu, že se část souboru pod vedením Démona vzbouřila a oddělila - dokonce s sebou odnesla i trademark G-moll, o který se při dělení losovalo. My zbylí jsme se pojmenovali Canzonetta. Důvodem byly odlišné názory na repertoár - Canzonetta zůstala spíš u duchovních vážnějších skladeb, většinou tedy provozovala tzv. starou muziku, G-moll chtěl folk a vlastní tvorbu.
A toto rozdělení také znamenalo pro obě poloviny konec. Ještě pár měsíců jsme se snažili a pak to pohaslo. V lednu 1985 měla Canzonetta společný koncert s Vaganty v jednom kulturáku a já jsem pak využil nabídky na přestup do zmíněného souboru, kde jsem dodnes a kde děláme už vysloveně vážnou, většinou duchovní hudbu, občas dokonce s profesionálními sbormistry a sólisty. I když jsem od těch dob postupně vyzkoušel i jiné ansámbly či velké sbory (např. chrámový sbor u sv. Markéty, Canticorum Iubilo, Cappella Accademica, a další), ta léta naivního muzicírování pod hlavičkou G-mollového společenství (1977-1985) pro mě zůstávají něčím velice pěkným a cenným, rád na ně vzpomínám a rád se s těmi lidmi znovu setkávám. Existuje jistě řada fotografií, já sám jich bohužel mám doma dosti málo. V případě potřeby jsem ochoten je půjčit.
Jiří Podešva, psáno 22. dubna 2002